1. květen, jak se říká, lásky čas. A já co? Já nic. Jako (skoro) obvykle. Neúspěšně jsem se zúčastnil konkurzu na líbání pod třešní, dokonce i životopis jsem posílal, a ono nic.
Nevadí, máme deskové hry. Ty se někdy můžou zvrhnout docela zajímavým a nečekaným způsobem, jak jsem se mohl hned zkraje měsíce přesvědčit. Hned v neděli jsme hráli u Iva a dopadlo to tak, že všichni měli fotku s Martinou, jen jedna byla speciální, jakoby předznamenávající svatbu. Hned v pondělí jsme začali plánovat další hraní s tím, že uděláme "svatbu" Martiny a Petra. Vypadalo to jako zajímavá legrace, jenže v úterý se to začalo naplno rozjíždět. V poledne jsem psal Lucce, jestli by neudělala dort, a ona, že jo. Na FB už byl oznámen nový vztah a najednou jsem se přistihl u toho, že studuju, jak vlastně svatba probíhá. No rozhodně to není žádná legrace. Teď ještě do toho mě Martina ustanovila jako hlavního organizátora. Ve středu jsem objednal pár deskových her jako svatební dary a už jsem jen doufal, že vše proběhne nějak aspoň trochu normálně.
V sobotu 8. května nastal den D. Ráno jsem vstával už o půl osmé, abych stihl výlet Spolku přírodovědců do Předkláštěří a na Květnici. Výlet byl moc fajn, odpočinul jsem si psychicky od předchozího týdne. Doma jsem se rychle převléknul, vzal vše potřebné, v Líšni na zastávce popadl dort od sestry a valil k Martině. Tam už byli asi všichni, a tak se mohla chystat ta slavnostní událost.
Petra jsme zavřeli v pokoji, párkrát nacvičili obřad, Honza vyfotil několik testovacích snímků a mohlo se začít naostro. Pustil se pochod, začal jsem odvádět Martinu k oltáři (nikdo vhodnější po ruce nebyl) a najednou se ozvalo: "Kde je Petr? Zapomněli jsme na ženicha!" Vrátili jsme se do pokoje a okamžitě se svalili na zem smíchy. Nějakou tu minutu jsme to vydýchávali a pak druhý pokus, tentokrát už opravdu i s Petrem. Ivo jako oddávající byl výborný, až uvěřitelný. Svědkyně Nikča taky. S ní jsem ještě rozbíjel talíř. Ona držela talíř, já kladivo. Vznikla z toho pěkná série fotek včetně závěrečného bebi způsobeného jedním střepem.
Pak se snědl dort a mohlo se hrát.
To máme za sebou depresivní a veselou podobu května. Poslední podobu, kterou má význam zmiňovat, je nočně herní. V polovině května bývá Bedna, pražská šifrovačka. Rozhodli jsme se ukončit bojkot pražských šifrovaček a po čtyřech letech opět vyrazit na šifry do našeho hlavního města. Začátek u Karlova náměstí jsme měli pomalejší, ale pak jsme se rozjeli. Už na druhé šifře jsme byli 53. z 250 týmů, na třetí jsme došli dokonce 43. Na trojce jsme se zasekli, ale skoro jsme ji měli. Přišlo vysvobození v podobě SMS s polohou dalšího stanoviště. Moc jsme si nepohoršili, jen o 20 míst. A na čtvrté šifře jsme si hodně polepšili, na pátou jsme se dostali jako 39. Nakonec jsme došli po dalším záseku na pětce až na 8. šifru jako 87. To byla pro nás konečná. Ještě jsme si došli pro náhradní šifru, ale po chvíli jsme hru ukončili a jeli spát domů. Myslím, že do Prahy se příští rok vypravíme znovu, a snad i na druhou hru, co se tam pořádá, na Matrix.
V jednom měsíci tolik zážitků, a to ještě není zdaleka konec. Blíží se totiž ohňostroje a volby. To budou večery na přehradě s několika tisíci lidmi a jeden večer u počítače s tabulkou přepočítávající hlasy na mandáty.
čtvrtek 20. května 2010
středa 14. dubna 2010
Má cesta k Dominionu
Jak jsem se dostal k Dominionu
Abych pravdu řekl, už ani nevím. Někdy před rokem jsem se začal o deskové hry zajímat víc než je zdrávo, až to vyvrcholilo nákupem RoboRally a přihlášením na zájezd hráčů deskovek do Maďarska. Na diskuzním fóru k zájezdu se řešilo, co by mohlo být za ceny do týmové soutěže. V té době jsem už věděl, že Dominion bude asi bomba, že to bdue jedna z nejlepších her. A zrovna v době zájezdu měl vyjít česky. Proto jsem navrhl, že by jedna z cen mohl být právě Dominion (bez specifikace jazykové verze). Ještě jednou opakuji, aniž bych tušil, co to je za hru, jak vypadá nebo jak se hraje. Věděl jsem jen to, že vyjde česky a že je údajně výborný.
Fanda, pořadatel zájezdu, se prý začal nějak pídit po tom, zda nemám nějaké interní informace, protože to prý mělo být velké překvapení, že na zájezdu už bude české vydání. Opravdu jsme pak mohli hrát první české herní sady. Už od první hry mi bylo jasné, že tohle musím mít. Něco podobného jsem zažil snad jen u vysvětlování pravidel Agricoly.
Nejdřív jsme hráli jen doporučené sady karet, pak jsme přešli k náhodným sadám, čímž se hra výrazně okořenila. Je tu neuvěřitelné množství kombinací (přesně 1961256), a tak se jen tak neomrzí. A vím, o čem mluvím. Dokonce i se stejnou sadou akčních karet může hra probíhat úplně rozdílně. Stačí si jinak zamíchat balíček karet nebo zvolit jinou strategii nákupů a hned se otevře jiná cesta k zisku bodů a k vítězství.
Po Maďarsku
Po návratu z Maďarska jsem si hru ihned pořídil. Chvíli ležela jen tak ladem, vzal jsem ji jednou do Prahy, jenže pak delší dobu nic, hrál jsem ji spíš sporadicky. Ale pořád mě bavila, to vím zcela určitě.
Na konci prosince jsem se dozvěděl, že se chystá série turnajů právě v Dominionu, což mě velmi zajímalo. Kromě toho, že hraju, tak jednou za čas pořádám i turnaje, poslední dobou výhradně ve spolupráci s Knihovnou Jiřího Mahena, a tak mě taková série samozřejmě zajímala. Najednou chtěl Dominion hrát snad každý.
Cesta k turnaji
V lednu se začaly domlouvat jednotlivé turnaje. Opět jsem se dohodl s KJM, že budou spolupracovat. Dokonce se povedlo dohodnout, že budeme moct hrát v knihovně, v sobotu a celý den! To byla velmi pozitivní zpráva, protože jinak bych měl asi problémy se sháněním místa.
Na konci ledna byla hlavní organizátorská schůze v Praze, kde se probíraly věci typu, co kdo bude zajišťovat, jaká bude propagace nebo jaký bude vůbec herní systém. V té době jsem měl už založenou skupinu na Facebooku, ve které už bylo přihlášeno okolo 10 lidí, a tak jsem doufal, že jich bude ještě o pár víc.
V polovině února začala hlavní práce. S Helčou z knihovny jsme začali řešit věci typu, kde se bude hrát, jak velké stoly, kde a jaká propagace, od kolika registrace, od kolika se bude hrát a spoustu dalších věcí. Do každého klubu v knihovně jsem začal donášet Dominion, abych nalákal další hráče. Počet na Facebooku se už moc nezvyšoval, důvěru jsem dával oficiálním přihlašovacím stránkám.
A začínaly problémy. K celé akci měly být centrálně vytištěné plakáty, jenže k nám nedošly. Hru jsem ukazoval jedné redaktorce univerzitních novin muni.cz, jenže článek nevyšel. Bál jsem se, že turnaj dopadne špatně. Ale když jsem se po delší době podíval na počet přihlášených, byl jsem šokován. Okolo 20 lidí!
V té době jsem Dominion hrál už několikrát týdně. Výjimkou nebylo ani to, že jsem hrál tři dny po sobě. V polovině března jsem hrál poprvé ve dvou a s úžasem jsem zjistil, že to je asi nejlepší hra pro dva, co znám.
Před Velikonoci jsem byl ještě natáčet pořad do Brněnské televize, jedné regionální stanice. V té době jsme měli přihlášeno lehce přes 20 hráčů. Týden před turnajem bylo 24 hráčů, a tedy vyrovnání Prahy, co se týče počtu účastníků. A začalo peklo.
V neděli jsme opět hráli Dominion. S Martinou, která to ještě nikdy nehrála. Moc ji to zaujalo, a tak se v pondělí přihlásila na turnaj. Jako 26. V úterý dopoledne jsem se opět podíval. 30. Ve středu? Během dvou hodin tři hráči. Abych to zkrátil, tak v pátek večer, těsně před turnajem, přihlášeno přes 40 lidí! Zatím největší turnaj celé série!
Už od středy jsem se začal bát, jak to dopadne. V knihovně bylo totiž původně domluveno jen 30 míst. Operativně se povedlo zajistit rozšíření na 36 míst, což odpovídalo počtu her, které jsme měli k dispozici. Teď už nemělo význam psát na stránky, že kapacita je naplněna, ani jsme už nemohli dál navýšit počet míst, protože jsme neměli zajištěny další sady. V pátek večer nezbylo nic jiného než doufat, že někdo nepřijde.
Hlavní turnaj série DominionTour, 10. dubna 2010, Knihovna Jiřího Mahena (ve spolupráci se Spolkem přírodovědců Masarykovy univerzity)
O půl deváté jsem se dostal na nádraží, kde jsem počkal na Miloše, zástupce hlavního organizátora. Došli jsme ke knihovně, chvíli jsme počkali a potkali Hanku, která nás pustila dovnitř. Pak i s Helčou jsme vyrazili do herní místnosti v 5. patře a začali vše chystat na turnaj. Chvíli po deváté začali přicházet účastníci. Nakonec se nevyplnily nejčernější obavy a došlo jich 33, ani málo ani moc. Oficiálně jsme se stali prozatím největším turnajem celé Dominion tour.
Bylo připraveno 12 stolů, a tak jsme se s Hankou a Milošem rozhodli hrát také, aby byl obsazen opravdu každý stůl. První kolo bylo vylosováno náhodně a další pak pomocí speciálního systému. Už od prvního kola bylo jasné, že všem jde jen o to, pobavit se a zahrát si s úplně jinými lidmi. Každá taková hra přináší nové možnosti a rozšiřuje obzory možných strategií. Jak například píše Ivo Papoušek, na turnaji se mu více dařily kombinace, které v rámci "tréninku" neměl moc v lásce. Atmosféra byla velmi uvolněná.
Bohužel se vyskytlo pár případů, které zaváněly snahou o podvod. Sice osobně jsem se s ničím takovým nesetkal, ale další hráčka, Jitka Jindřišková, si pár takových případů všimla, a to jediné kalí celkový dojem z turnaje.
Po dohrání posledního kola nastalo vyhlašování vítězů. Začalo se od 4. místa a chvílemi se protahovalo, když hráči dlouho přemýšleli, jakou cenu si vybrat. Měli jsme totiž pro každého něco nachystáno. Po vyhlášení celkových vítězů všichni hráči odešli, poklidili jsme aspoň trochu herní místnost a mohli jsme odejít.
Dojmy z turnaje
Mé osobní dojmy jsou pozitivní. Dominion jsem hrál už víc než stokrát a zatím mě nepřestal bavit, ba právě naopak, baví mě snad ještě víc než předtím, a to i přes špatný výsledek na turnaji, kde jsem skončil na 29. místě. Všichni ti, které jsem hru učil, skončili přede mnou. Vychoval jsem si dobré studenty. Nejlepší z nich byla Hanka Dospivová na 11. místě. I Ivo Papoušek říká, že mu nešlo o výsledek, ale o to, zahrát si s jinými lidmi.
Z pohledu organizátora je dojem ještě o chlup lepší. Vše se povedlo, nedocházelo k prostojům a samotná herní místnost byla moc pěkná a vhodně velká. Jitka Jindřišková například říká, že knihovna je pro pořádání takových akcí vhodnou institucí.
Teď už ale musím turnaj v Dominionu pustit z hlavy, protože se blíží další dva. 4. června Bang a 5. června Osadníci z Katanu. Jen doufám, že oba budou alespoň tak úspěšné, jako Dominion.
PS: Pro účely propagace Dominionu nebo turnaje lze použít jakoukoliv část, případně i upravit. Ale chtěl bych být informován, když někde něco vyjde, stačí mailem nebo jako příspěvek do diskuze.
Abych pravdu řekl, už ani nevím. Někdy před rokem jsem se začal o deskové hry zajímat víc než je zdrávo, až to vyvrcholilo nákupem RoboRally a přihlášením na zájezd hráčů deskovek do Maďarska. Na diskuzním fóru k zájezdu se řešilo, co by mohlo být za ceny do týmové soutěže. V té době jsem už věděl, že Dominion bude asi bomba, že to bdue jedna z nejlepších her. A zrovna v době zájezdu měl vyjít česky. Proto jsem navrhl, že by jedna z cen mohl být právě Dominion (bez specifikace jazykové verze). Ještě jednou opakuji, aniž bych tušil, co to je za hru, jak vypadá nebo jak se hraje. Věděl jsem jen to, že vyjde česky a že je údajně výborný.
Fanda, pořadatel zájezdu, se prý začal nějak pídit po tom, zda nemám nějaké interní informace, protože to prý mělo být velké překvapení, že na zájezdu už bude české vydání. Opravdu jsme pak mohli hrát první české herní sady. Už od první hry mi bylo jasné, že tohle musím mít. Něco podobného jsem zažil snad jen u vysvětlování pravidel Agricoly.
Nejdřív jsme hráli jen doporučené sady karet, pak jsme přešli k náhodným sadám, čímž se hra výrazně okořenila. Je tu neuvěřitelné množství kombinací (přesně 1961256), a tak se jen tak neomrzí. A vím, o čem mluvím. Dokonce i se stejnou sadou akčních karet může hra probíhat úplně rozdílně. Stačí si jinak zamíchat balíček karet nebo zvolit jinou strategii nákupů a hned se otevře jiná cesta k zisku bodů a k vítězství.
Po Maďarsku
Po návratu z Maďarska jsem si hru ihned pořídil. Chvíli ležela jen tak ladem, vzal jsem ji jednou do Prahy, jenže pak delší dobu nic, hrál jsem ji spíš sporadicky. Ale pořád mě bavila, to vím zcela určitě.
Na konci prosince jsem se dozvěděl, že se chystá série turnajů právě v Dominionu, což mě velmi zajímalo. Kromě toho, že hraju, tak jednou za čas pořádám i turnaje, poslední dobou výhradně ve spolupráci s Knihovnou Jiřího Mahena, a tak mě taková série samozřejmě zajímala. Najednou chtěl Dominion hrát snad každý.
Cesta k turnaji
V lednu se začaly domlouvat jednotlivé turnaje. Opět jsem se dohodl s KJM, že budou spolupracovat. Dokonce se povedlo dohodnout, že budeme moct hrát v knihovně, v sobotu a celý den! To byla velmi pozitivní zpráva, protože jinak bych měl asi problémy se sháněním místa.
Na konci ledna byla hlavní organizátorská schůze v Praze, kde se probíraly věci typu, co kdo bude zajišťovat, jaká bude propagace nebo jaký bude vůbec herní systém. V té době jsem měl už založenou skupinu na Facebooku, ve které už bylo přihlášeno okolo 10 lidí, a tak jsem doufal, že jich bude ještě o pár víc.
V polovině února začala hlavní práce. S Helčou z knihovny jsme začali řešit věci typu, kde se bude hrát, jak velké stoly, kde a jaká propagace, od kolika registrace, od kolika se bude hrát a spoustu dalších věcí. Do každého klubu v knihovně jsem začal donášet Dominion, abych nalákal další hráče. Počet na Facebooku se už moc nezvyšoval, důvěru jsem dával oficiálním přihlašovacím stránkám.
A začínaly problémy. K celé akci měly být centrálně vytištěné plakáty, jenže k nám nedošly. Hru jsem ukazoval jedné redaktorce univerzitních novin muni.cz, jenže článek nevyšel. Bál jsem se, že turnaj dopadne špatně. Ale když jsem se po delší době podíval na počet přihlášených, byl jsem šokován. Okolo 20 lidí!
V té době jsem Dominion hrál už několikrát týdně. Výjimkou nebylo ani to, že jsem hrál tři dny po sobě. V polovině března jsem hrál poprvé ve dvou a s úžasem jsem zjistil, že to je asi nejlepší hra pro dva, co znám.
Před Velikonoci jsem byl ještě natáčet pořad do Brněnské televize, jedné regionální stanice. V té době jsme měli přihlášeno lehce přes 20 hráčů. Týden před turnajem bylo 24 hráčů, a tedy vyrovnání Prahy, co se týče počtu účastníků. A začalo peklo.
V neděli jsme opět hráli Dominion. S Martinou, která to ještě nikdy nehrála. Moc ji to zaujalo, a tak se v pondělí přihlásila na turnaj. Jako 26. V úterý dopoledne jsem se opět podíval. 30. Ve středu? Během dvou hodin tři hráči. Abych to zkrátil, tak v pátek večer, těsně před turnajem, přihlášeno přes 40 lidí! Zatím největší turnaj celé série!
Už od středy jsem se začal bát, jak to dopadne. V knihovně bylo totiž původně domluveno jen 30 míst. Operativně se povedlo zajistit rozšíření na 36 míst, což odpovídalo počtu her, které jsme měli k dispozici. Teď už nemělo význam psát na stránky, že kapacita je naplněna, ani jsme už nemohli dál navýšit počet míst, protože jsme neměli zajištěny další sady. V pátek večer nezbylo nic jiného než doufat, že někdo nepřijde.
Hlavní turnaj série DominionTour, 10. dubna 2010, Knihovna Jiřího Mahena (ve spolupráci se Spolkem přírodovědců Masarykovy univerzity)
O půl deváté jsem se dostal na nádraží, kde jsem počkal na Miloše, zástupce hlavního organizátora. Došli jsme ke knihovně, chvíli jsme počkali a potkali Hanku, která nás pustila dovnitř. Pak i s Helčou jsme vyrazili do herní místnosti v 5. patře a začali vše chystat na turnaj. Chvíli po deváté začali přicházet účastníci. Nakonec se nevyplnily nejčernější obavy a došlo jich 33, ani málo ani moc. Oficiálně jsme se stali prozatím největším turnajem celé Dominion tour.
Bylo připraveno 12 stolů, a tak jsme se s Hankou a Milošem rozhodli hrát také, aby byl obsazen opravdu každý stůl. První kolo bylo vylosováno náhodně a další pak pomocí speciálního systému. Už od prvního kola bylo jasné, že všem jde jen o to, pobavit se a zahrát si s úplně jinými lidmi. Každá taková hra přináší nové možnosti a rozšiřuje obzory možných strategií. Jak například píše Ivo Papoušek, na turnaji se mu více dařily kombinace, které v rámci "tréninku" neměl moc v lásce. Atmosféra byla velmi uvolněná.
Bohužel se vyskytlo pár případů, které zaváněly snahou o podvod. Sice osobně jsem se s ničím takovým nesetkal, ale další hráčka, Jitka Jindřišková, si pár takových případů všimla, a to jediné kalí celkový dojem z turnaje.
Po dohrání posledního kola nastalo vyhlašování vítězů. Začalo se od 4. místa a chvílemi se protahovalo, když hráči dlouho přemýšleli, jakou cenu si vybrat. Měli jsme totiž pro každého něco nachystáno. Po vyhlášení celkových vítězů všichni hráči odešli, poklidili jsme aspoň trochu herní místnost a mohli jsme odejít.
Dojmy z turnaje
Mé osobní dojmy jsou pozitivní. Dominion jsem hrál už víc než stokrát a zatím mě nepřestal bavit, ba právě naopak, baví mě snad ještě víc než předtím, a to i přes špatný výsledek na turnaji, kde jsem skončil na 29. místě. Všichni ti, které jsem hru učil, skončili přede mnou. Vychoval jsem si dobré studenty. Nejlepší z nich byla Hanka Dospivová na 11. místě. I Ivo Papoušek říká, že mu nešlo o výsledek, ale o to, zahrát si s jinými lidmi.
Z pohledu organizátora je dojem ještě o chlup lepší. Vše se povedlo, nedocházelo k prostojům a samotná herní místnost byla moc pěkná a vhodně velká. Jitka Jindřišková například říká, že knihovna je pro pořádání takových akcí vhodnou institucí.
Teď už ale musím turnaj v Dominionu pustit z hlavy, protože se blíží další dva. 4. června Bang a 5. června Osadníci z Katanu. Jen doufám, že oba budou alespoň tak úspěšné, jako Dominion.
PS: Pro účely propagace Dominionu nebo turnaje lze použít jakoukoliv část, případně i upravit. Ale chtěl bych být informován, když někde něco vyjde, stačí mailem nebo jako příspěvek do diskuze.
neděle 14. března 2010
Jedna březnová sobota
Březnová sobota může mít mnoho podob. Vyspávání až do poledne, pak oběd, večeře, možná výlet. Anebo trochu akce.
Měl jsem za sebou poměrně namáhavý týden. Ve středu hopsání po Dance padu, ve čtvrtek badmintonový trénink, v práci zase seminárka na doktorské studium (a zároveň část jedné zprávy). Člověk by si po takovém týdnu řekl, že celý víkend proleží a nebude nic dělat. Ne však já.
Už v pondělí jsem se domluvil s Evou, spoluhráčkou z badmintonu, že půjdeme na turnaj do Podolí na mixa. Přihlásil jsem se ještě do dvouher, aby toho nebylo málo. Registrace začínala ve čtvrt na devět, a tak jsem v osm dojel k Výstavišti, kde už Eva čekala ve svém autě, a vyrazili jsme. Na místě jsme se potkali ještě se Zdeňkem a Danou, taky od nás. Báli jsme se, že je dostaneme do skupiny, ale naštestí byli v jiné. Ono by to bylo stejně jedno, protože jsme hráli v kategorii registrovaných hráčů, na kterou ještě nemáme. To jsou ty pozůstatky z minulosti, ještě v roce 2002 jsem hrál turnaje a od té doby nestihla registrace propadnout.
Všechny zápasy v mixu jsme prohráli, ale aspoň jsme získali nové zkušenosti. Třeba se zlepšíme a budeme některé páry porážet.
Jak jsem říkal, přihlásil jsem se i do dvouhry. Tam jsem si věřil o něco víc. Jenže pak mi Zdeněk řekl, koho mám ve skupině. Jednoho z největších favoritů. Hmm, teda pěkně dík. S ním jsem toho nakonec opravdu nahrál nejmíň. Pak tam byl další, který byl taky dobrý. Pár bodů jsem nahrál, dokonce jsem chvíli vedl. A pak jsem se dočetl, že celý turnaj vyhrál. Asi nejtěžší skupina, co jsem mohl dostat. No a pak jsem hrál ještě s jedním starším, už šedivým hráčem. Zase jsem prohrál, ale už jsem měl lepší pocit ze hry. Myslím, že ještě tak rok dva a budu platným hráčem.
Hned poté, co Eva odehrála svůj zápas mezi neregistrovanými, odjeli jsme zpět do Brna. Jenže to ještě zdaleka nebyl konec celé soboty. Ve tři odpoledne začal Sendvič, internetová šifrovačka, které se náš tým účastní už od prvního ročníku. Eva mě vyhodila na Mendlově náměstí, dojel jsem na privát, přehodil obsah batohu a okamžitě jel do Jundrova za Dášou, Milošem a Peťou, kteří už pilně luštili úlohy první série.
K Dáši jsem dorazil až na druhou sérii, před půl patou. K řešení jsem už nestihl pořádne přispět. Naštěstí hned byla pauza na svačinu, a tak jsme všichni využili možnosti najíst se a doplnit energii. Zrovna v mém případě to bylo opravdu potřeba. Těsně před šestou se připojila poslední členka týmu, nejnovější akvizice Názvu týmu:, a není to nikdo jiný, než Eva, ta samá, se kterou jsem pár hodin předtím trávil chvíle stresu a pohody na badmintonových kurtech. Už kompletní jsme začali řešit úlohy třetí a čtvrté série. Celkově jsme nakonec skončili 154. Nic moc, ale tým, který jsem před začátkem vyzval, jsme porazili, dali jsme jim rovnou nakládačku. Bohužel další tým, se kterým se dohodl souboj, byl už nad naše síly.
Tak to by bylo vše, chtělo by se říct. Jenže ne, máme teprve osm večer. Byl jsem na dně s fyzickými i psychickými silami, ale pokračovali jsme dále, a to s deskovými hrami. Ve stejném složení, na stejném místě. Dáša, Eva, Miloš, Peťa a já. Začali jsme nenáročným Gift Trapem, což je hra o dávání a přijímání dárečků.První hru vyhrála celkem bezpečně Dáša. Nejhůř na tom byly Eva a Peťa. Druhou hru už vyhrálo kompletní pánské osazenstvo, tedy já a Miloš. Třikrát po sobě jsme všichni darovali Dáše úplně tu stejnou věc a mě se povedlo celkem často dát Evě dárek, co by si nejvíc přála. To se mi v této hře snad nikdy u nikoho nepovedlo, to už spíš trefuju ty úplně nejhorší. U všech.
Rozdali jsme si dárky a mohli jsme přejít k vláčkům. Poslední hrou večera byl Zug um Zug. Už předtím jsem tvrdil, že to je hra, kde vyhrávají ženy. A většinou mívají dvojnásobek toho, co muži. I když průběh hry tomu nenapovídal (s Milošem jsme se drželi dost vepředu), nakonec na má slova došlo. Vyhrála Peťa těsně následována Evou, kousek dál Dáša. Pak dlouho nic. Ještě nic. Pak kdesi v dáli Miloš a já ještě za ním.
To už byl opravdu konec dne. Rozloučili jsme se s Dášou a Milošem a nastoupili do Petiného vozu. Evu vyhodila u výstaviště, mě na Mendláku, pak jsem viděl už jen světla jejího vozu mizející v dálce. Vydal jsem se konečně domů, kde už čekala postel, do které už stačilo jen padnout, zavřít oči a nechat si zdát o výborně prožitém dni.
Měl jsem za sebou poměrně namáhavý týden. Ve středu hopsání po Dance padu, ve čtvrtek badmintonový trénink, v práci zase seminárka na doktorské studium (a zároveň část jedné zprávy). Člověk by si po takovém týdnu řekl, že celý víkend proleží a nebude nic dělat. Ne však já.
Už v pondělí jsem se domluvil s Evou, spoluhráčkou z badmintonu, že půjdeme na turnaj do Podolí na mixa. Přihlásil jsem se ještě do dvouher, aby toho nebylo málo. Registrace začínala ve čtvrt na devět, a tak jsem v osm dojel k Výstavišti, kde už Eva čekala ve svém autě, a vyrazili jsme. Na místě jsme se potkali ještě se Zdeňkem a Danou, taky od nás. Báli jsme se, že je dostaneme do skupiny, ale naštestí byli v jiné. Ono by to bylo stejně jedno, protože jsme hráli v kategorii registrovaných hráčů, na kterou ještě nemáme. To jsou ty pozůstatky z minulosti, ještě v roce 2002 jsem hrál turnaje a od té doby nestihla registrace propadnout.
Všechny zápasy v mixu jsme prohráli, ale aspoň jsme získali nové zkušenosti. Třeba se zlepšíme a budeme některé páry porážet.
Jak jsem říkal, přihlásil jsem se i do dvouhry. Tam jsem si věřil o něco víc. Jenže pak mi Zdeněk řekl, koho mám ve skupině. Jednoho z největších favoritů. Hmm, teda pěkně dík. S ním jsem toho nakonec opravdu nahrál nejmíň. Pak tam byl další, který byl taky dobrý. Pár bodů jsem nahrál, dokonce jsem chvíli vedl. A pak jsem se dočetl, že celý turnaj vyhrál. Asi nejtěžší skupina, co jsem mohl dostat. No a pak jsem hrál ještě s jedním starším, už šedivým hráčem. Zase jsem prohrál, ale už jsem měl lepší pocit ze hry. Myslím, že ještě tak rok dva a budu platným hráčem.
Hned poté, co Eva odehrála svůj zápas mezi neregistrovanými, odjeli jsme zpět do Brna. Jenže to ještě zdaleka nebyl konec celé soboty. Ve tři odpoledne začal Sendvič, internetová šifrovačka, které se náš tým účastní už od prvního ročníku. Eva mě vyhodila na Mendlově náměstí, dojel jsem na privát, přehodil obsah batohu a okamžitě jel do Jundrova za Dášou, Milošem a Peťou, kteří už pilně luštili úlohy první série.
K Dáši jsem dorazil až na druhou sérii, před půl patou. K řešení jsem už nestihl pořádne přispět. Naštěstí hned byla pauza na svačinu, a tak jsme všichni využili možnosti najíst se a doplnit energii. Zrovna v mém případě to bylo opravdu potřeba. Těsně před šestou se připojila poslední členka týmu, nejnovější akvizice Názvu týmu:, a není to nikdo jiný, než Eva, ta samá, se kterou jsem pár hodin předtím trávil chvíle stresu a pohody na badmintonových kurtech. Už kompletní jsme začali řešit úlohy třetí a čtvrté série. Celkově jsme nakonec skončili 154. Nic moc, ale tým, který jsem před začátkem vyzval, jsme porazili, dali jsme jim rovnou nakládačku. Bohužel další tým, se kterým se dohodl souboj, byl už nad naše síly.
Tak to by bylo vše, chtělo by se říct. Jenže ne, máme teprve osm večer. Byl jsem na dně s fyzickými i psychickými silami, ale pokračovali jsme dále, a to s deskovými hrami. Ve stejném složení, na stejném místě. Dáša, Eva, Miloš, Peťa a já. Začali jsme nenáročným Gift Trapem, což je hra o dávání a přijímání dárečků.První hru vyhrála celkem bezpečně Dáša. Nejhůř na tom byly Eva a Peťa. Druhou hru už vyhrálo kompletní pánské osazenstvo, tedy já a Miloš. Třikrát po sobě jsme všichni darovali Dáše úplně tu stejnou věc a mě se povedlo celkem často dát Evě dárek, co by si nejvíc přála. To se mi v této hře snad nikdy u nikoho nepovedlo, to už spíš trefuju ty úplně nejhorší. U všech.
Rozdali jsme si dárky a mohli jsme přejít k vláčkům. Poslední hrou večera byl Zug um Zug. Už předtím jsem tvrdil, že to je hra, kde vyhrávají ženy. A většinou mívají dvojnásobek toho, co muži. I když průběh hry tomu nenapovídal (s Milošem jsme se drželi dost vepředu), nakonec na má slova došlo. Vyhrála Peťa těsně následována Evou, kousek dál Dáša. Pak dlouho nic. Ještě nic. Pak kdesi v dáli Miloš a já ještě za ním.
To už byl opravdu konec dne. Rozloučili jsme se s Dášou a Milošem a nastoupili do Petiného vozu. Evu vyhodila u výstaviště, mě na Mendláku, pak jsem viděl už jen světla jejího vozu mizející v dálce. Vydal jsem se konečně domů, kde už čekala postel, do které už stačilo jen padnout, zavřít oči a nechat si zdát o výborně prožitém dni.
pondělí 8. března 2010
Konference v Istanbulu
Rok se s rokem sešel a nastal opět začátek března, což znamená konferenci EURAMET TC-M, které se zúčastňují zástupci laboratoří hmotnosti, tlaku a síly z celé Evropy. Letos padl termín zrovna na týden, kdy v Brně byly jarní prázdniny, takže můj šéf musel s rodinou na hory. Těmito problémy zatížen ještě nejsem (a podle generálního ředitele minimálně letos ani nebudu), a tak jsem vyrazil za hmotnost sám. A aby toho nebylo málo, tak mě jmenoval jako svého zástupce, kdyby se o něčem hlasovalo.
Zážitky z konference vás nebudu obtěžovat, stejně byste nerozuměli, o co jde a proč jsou některé věci důležité a jiné ne. Přejdu rovnou na konec celého pobytu, na poslední den, na páteční odpoledne. V programu byla plánována prohlídka starého města s průvodcem, ale už předtím jsem si řekl, že radši si projdu některé památky sám. A udělal jsem dobře.
Konečně jsem se prošel po břehu Marmarského moře za dne. Konečně jsem měl příležitost vyfotit pár lodí.
Z břehu ale nebyly vidět jen lodě různých velikostí...
Přímo naproti Hagii Sofii je další významná mešita, Sultan Ahmed, též známá jako Modrá mešita. Ta byla také naštěstí otevřena, a tak jsem neváhal a vstoupil do jejích útrob. A oněměl jsem úžasem. Tak obrovská stavba! A tak krásná uvnitř! Do Istanbulu musím ještě aspoň jednou.
Zážitky z konference vás nebudu obtěžovat, stejně byste nerozuměli, o co jde a proč jsou některé věci důležité a jiné ne. Přejdu rovnou na konec celého pobytu, na poslední den, na páteční odpoledne. V programu byla plánována prohlídka starého města s průvodcem, ale už předtím jsem si řekl, že radši si projdu některé památky sám. A udělal jsem dobře.
Konečně jsem se prošel po břehu Marmarského moře za dne. Konečně jsem měl příležitost vyfotit pár lodí.
Jakmile jsem zahlédl Zlatý roh, opustil jsem břeh a vydal se do parku pod palácem Topkapi. Za polovinou parku jsem si všiml, že jedna z budov po pravé ruce je novější. Ukazatel napověděl, že se jedná o muzeum historie islámské vědy a tehcniky, to jsem si nemohl nechat ujít! Velmi mile mě potěšilo, že jsem mohl bez obav a bez příplatku fotit. A na focení toho bylo spoustu. Těch astrolábů, destilačních kolon, trebuchetů...
Jakmile jsem vyšel z parku a trochu se zorientoval, hned na mě vykoukla Hagia Sofia, jedna z nejznámějších staveb tohoto druhu na světě. Původně křesťanská, poté muslimská. A bohužel už zavřená. Zavírali v 17 hodin, já tam došel v 16.45.
V Istanbulu je naštěstí památek víc, mnohem víc. Například jen pár metrů od Hagie Sofie je Cisterna Bazilica, podzemní prostor, který dříve sloužil jako zásobárna vody. A musím říct, že celý ten prostor na mě zapůsobil tak, jak bych nečekal. Napadlo mě jediné vhodné přídavné jméno, jak takové místo popsat. Magické. Ano, velmi magické místo. Všude tma a spousta sloupů zespodu osvětlených červeným světlem a táhnoucích se široko daleko. Zapůsobilo to na mě tak, že jsem podlehl, vhodil jednu minci do vody a něco si přál. Nikomu neprozradím, co jsem si přál, to si nechám jen pro sebe. Nikomu to neprozradím, protože mi stačí si vzpomenout na to místo.
Jako poslední zastávku výletu jsem si naplánoval Velký bazar. Pojmenování si plným právem zaslouží, protože je opravdu velký. Spousta obchodů se vším možným, na co si jen vzpomenete. A taky jedna kavárnička, kde jsem potkal další účastníky konference. Je až k nevíře, kolik se nás tam sešlo, a to jsme šli každý jinými cestami. Zástupkyně pořádající instituce nám předpověděla budoucnost z lógru, který se uchytil na hrníčku a poté jsme se plni dojmů, zážitků a informací vrátili do svých domovů.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)