1. květen, jak se říká, lásky čas. A já co? Já nic. Jako (skoro) obvykle. Neúspěšně jsem se zúčastnil konkurzu na líbání pod třešní, dokonce i životopis jsem posílal, a ono nic.
Nevadí, máme deskové hry. Ty se někdy můžou zvrhnout docela zajímavým a nečekaným způsobem, jak jsem se mohl hned zkraje měsíce přesvědčit. Hned v neděli jsme hráli u Iva a dopadlo to tak, že všichni měli fotku s Martinou, jen jedna byla speciální, jakoby předznamenávající svatbu. Hned v pondělí jsme začali plánovat další hraní s tím, že uděláme "svatbu" Martiny a Petra. Vypadalo to jako zajímavá legrace, jenže v úterý se to začalo naplno rozjíždět. V poledne jsem psal Lucce, jestli by neudělala dort, a ona, že jo. Na FB už byl oznámen nový vztah a najednou jsem se přistihl u toho, že studuju, jak vlastně svatba probíhá. No rozhodně to není žádná legrace. Teď ještě do toho mě Martina ustanovila jako hlavního organizátora. Ve středu jsem objednal pár deskových her jako svatební dary a už jsem jen doufal, že vše proběhne nějak aspoň trochu normálně.
V sobotu 8. května nastal den D. Ráno jsem vstával už o půl osmé, abych stihl výlet Spolku přírodovědců do Předkláštěří a na Květnici. Výlet byl moc fajn, odpočinul jsem si psychicky od předchozího týdne. Doma jsem se rychle převléknul, vzal vše potřebné, v Líšni na zastávce popadl dort od sestry a valil k Martině. Tam už byli asi všichni, a tak se mohla chystat ta slavnostní událost.
Petra jsme zavřeli v pokoji, párkrát nacvičili obřad, Honza vyfotil několik testovacích snímků a mohlo se začít naostro. Pustil se pochod, začal jsem odvádět Martinu k oltáři (nikdo vhodnější po ruce nebyl) a najednou se ozvalo: "Kde je Petr? Zapomněli jsme na ženicha!" Vrátili jsme se do pokoje a okamžitě se svalili na zem smíchy. Nějakou tu minutu jsme to vydýchávali a pak druhý pokus, tentokrát už opravdu i s Petrem. Ivo jako oddávající byl výborný, až uvěřitelný. Svědkyně Nikča taky. S ní jsem ještě rozbíjel talíř. Ona držela talíř, já kladivo. Vznikla z toho pěkná série fotek včetně závěrečného bebi způsobeného jedním střepem.
Pak se snědl dort a mohlo se hrát.
To máme za sebou depresivní a veselou podobu května. Poslední podobu, kterou má význam zmiňovat, je nočně herní. V polovině května bývá Bedna, pražská šifrovačka. Rozhodli jsme se ukončit bojkot pražských šifrovaček a po čtyřech letech opět vyrazit na šifry do našeho hlavního města. Začátek u Karlova náměstí jsme měli pomalejší, ale pak jsme se rozjeli. Už na druhé šifře jsme byli 53. z 250 týmů, na třetí jsme došli dokonce 43. Na trojce jsme se zasekli, ale skoro jsme ji měli. Přišlo vysvobození v podobě SMS s polohou dalšího stanoviště. Moc jsme si nepohoršili, jen o 20 míst. A na čtvrté šifře jsme si hodně polepšili, na pátou jsme se dostali jako 39. Nakonec jsme došli po dalším záseku na pětce až na 8. šifru jako 87. To byla pro nás konečná. Ještě jsme si došli pro náhradní šifru, ale po chvíli jsme hru ukončili a jeli spát domů. Myslím, že do Prahy se příští rok vypravíme znovu, a snad i na druhou hru, co se tam pořádá, na Matrix.
V jednom měsíci tolik zážitků, a to ještě není zdaleka konec. Blíží se totiž ohňostroje a volby. To budou večery na přehradě s několika tisíci lidmi a jeden večer u počítače s tabulkou přepočítávající hlasy na mandáty.
