Ferraty v Raxalpe

To mám tak v plánu dát konečně do servisu auto a utratit tak odměnu z práce, když se najednou ozve Tomáš s lákavou nabídkou, jestli nechci jet na ferraty, že prý mají jedno místo volné. Nabídka je to lákavá, protože jsem o něčem takovém už dlouho uvažoval, jenže jsem ještě nevěděl, kolik mě ta oprava auta bude stát. Ukázalo se, že si ferraty můžu dovolit.
A tak jsem se v sobotu brzy ráno probudil a vydal se na cestu. Nejdřív tedy jen na Úvoz na sraz, který byl o půl osmé. Byl jsem tam ve čtvrt jako první. Skoro ve tři čtvrtě dorazila poslední skupina vedená Tomem. Bydža nás naložil do auta a mohli jsme konečně vyrazit do Rakouska.
Ještě před první ferratou jsme museli jít asi tak hodinu a půl pěšky, prostě strašně daleko. V tom vedru to stálo za to. Nadšení z cesty opadávalo, když jsem si uvědomil, že něco takového bude pražit do skály. Ale těsně pod ferratou mě to už přešlo. To už nám totiž Bydža ukazoval, jak se obléct do postroje a vysvětloval základy pohybu po zajištěných cestách. Konečně jsme vyrazili k první cestě Gaislochsteig. Byla docela krátká, za necelou půlhodinu jsme ji přelezli. Opravdu nenáročná cesta tak akorát pro začátečníky jako já, aby se přestali bát.

Příprava před první ferratou

K druhé cestě, Gustav-Jahn-Steig, jsme to měli kousek, ale dokázali jsme na něm zabloudit. Ale zdrželo nás to jen asi o čtvrt hodiny, prostě pohodička. Ta druhá cesta už byla náročnější, hlavně délkově. Zhruba třikrát čtyřikrát delší než ta první, časově to byly asi dvě hodiny. Možná míň, už si nevzpomínám. V jednom místě jsem se mírně zasekl, protože se to svažovalo dolů a neviděl jsem pořádně, kam dát nohy. Jsem turista, a tak se na ruce neumím spoléhat.

Pohled z ferraty, dokonalé počasí na cestu

Pod Alpevereinsteig, poslední cestou prvního dne, jsme si dali krátkou pauzu s vysvětlením pohybu a jištění po žebříku. Tu najednou slyším, jak padá něco ze skály a za chvíli už Tomáš skučí bolestí. Trefil ho kámen do nohy. Naštěstí může pokračovat, ale Bydža si ho radši připíná k sobě. Trasa to byla asi nejnáročnější hlavně kvůli ubývajícím silám, ale pořád v pohodě zvládnutelná. Po nějaké hodině a půl jsme vylezli na ochoz a mohli konečně sundat veškeré vybavení. Byla to úleva.
Jen co jsme dorazili na chatu, obsadili jsme frontu k výčepu a objednávali si pití. Pivo a limonáda byly perfektní vzpruhou po namáhavém dni. Večer jsme už jen něco málo snědli a trošku víc popíjeli. Přál jsem si ohňostroj a dočkal se ho. Z Ottohausu byl nádherný výhled do údolí a na světýlka městeček a vesnic. Zaujal nás protější kopec, kde se šinuly zástupy světýlek. Že by návraty z dlouhých výletů do údolních hotelů a penzionů? Bydža vytáhl flašku ferneta, Tom pořád nechával kolovat slivku a cosi. Zjistil jsem, že Bára studuje matfyz. Večer jsme se hromadně nastěhovali k holkám do pokoje.

Úžasný výhled do údolí od Ottohausu

Ráno po snídani jsme naplánovali cestu. Bydža musel pro auto, my měli jet lanovkou. Předtím jsme si ještě měli dát jednu krátkou ferratu hned pod chatou, Kronich - Eisenweg. Jen co jsem dorazil ke skalnímu oku, kde se dalo i pohodlně sednout, cítil jsem, že nejsem v pořádku. Podíval jsem se ještě o kousek výš a naznal, že tudy už cesta nepovede. Poslal jsem po ostatních informaci, že už nelezu. Bydža že prý pro mě sleze. Fór byl v tom, že jsem neměl moc přehledu, kam lezu, kam dát nohy a tak. To mě dostalo. Výhledy z výšky byly parádní, v tom problém nebyl. Ale právě tady jsem naznal, že ferraty nejsou pro mě. Parádní zkušenost, ale stačilo.

Odchod na první (a poslední) ferratu druhého dne

Pod lanovkou jsme museli počkat na auto. Bydža to měl docela daleko, šel totiž od chaty pěšky nějakou skoro turistickou cestou. Čekání bylo příjemné, bylo totiž u vody, která příjemně chladila.
Cestou domů byly v plánu ještě dvě ferraty. Už předem jsem říkal, že už nelezu, že tam bych se zasekl na špatném místě. Nejdřív jsme zajeli k Pittentaleru, k umělé zřícenině tureckého hradu hned u dálnice. Zdálky jsme viděli, že se blíží déšť, ale byl ještě docela daleko. Vyšel jsem pěšky po sestupové cestě, zbytek se připravoval na výstup, když tu najednou slyším hrom. To nebylo dobré. Obracím se hned zpátky. Asi za 15 sekund volá Tomáš, že se mám obrátit, že to balí ještě před začátkem výstupu. Déšť nás zastihl kousek od auta. To je pro nás definitivní konečná a jedeme přímo do Brna.
Byla to pro mě skvělá zkušenost, ale ferraty už asi zkoušet nebudu. Lidi byli super, tak snad někdy naplánují jen chodeckou akci.