Závod do kopce
Ten víkend jsem chtěl původně jít na 100km pochod okolo Brna. Jenže nikdo ze známých nešel, a tak jsem se na poslední chvíli rozhodl, že si pojedu zaběhat na Dolní Moravu, kde v sobotu 7. června proběhl další díl seriálu terénních běžeckých závodů.
Tento díl je specifický tím, že má asi největší převýšení a je také nejdelší. Trasa má něco kolo 31 km a nastoupá se nějakých 1240 metrů. Je to hodně. Ale s časovým limitem 8 hodin na dokončení se to dá zvládnout i pěšky.
Prvních pár kilometrů
Pár minut po jedenácté byl závod konečně odstartován. Všech 140 běžců se vydalo na trať. Prvních pár kilometrů bylo ještě dobrých. Bylo to takové pozvolné stoupání. Jenže už tak na čtvrtém kilometru to začalo jít dost ztuha. Bylo to v momentě, kdy to stoupání už začalo být trochu prudší. Tak jsem holt přešel do chůze. Nebyl jsem sám. Borec, co byl pár desítek metrů přede mnou, taky přestal. Za mnou jedna holka taky už šla.
Tvrdá šichta
Na devátém kilometru byla první občerstvovačka s nějakým ionťákem. Nějaké dva tři kelímky padly. Následoval mírný seběh, který jsem teda běžel. Na dlouhou dobu naposledy. Pak se trať už stočila z cyklostezky na turistickou trasu. Po zelené a modré jsme se docela těžkým terénem vyšplhali až na Podbělku, kde začala relativně snadná část.
Střídal jsem běh s chůzí, i když to byla spíš chůze. Terén tam není moc dobrý. A pak to začalo. Při výšlapu na Stříbnickou jsem naplno pocítil nedostatek tekutin. Najednou mi už dost vyschlo a pusa se mi lepila. Vůbec nic příjemného. Další občerstvovačka byla až na 17. km u rozcestníku Franciska.
Poslední dva kilometry jsem vyloženě protrpěl. Byl jsem pořád rychlejší než turisté okolo, tak jsem si říkal, že závodím aspoň s nimi. A pak už konečně vykoukl borec s tričkem od Salomonu a konečně jsem se mohl napít. Tentokrát těch kelímků padlo asi osm. Konečně skončilo stoupání a mohl jsem začít klesat po žluté až k Mléčnému pramenu.
Klesáme!
Vidina toho, že konečně začnu klesat, mi skoro vlila novou krev do žil. Párkrát jsem popoběhl, ale lýtka a pak i stehna začala protestovat. Proto jsem i z kopce spíš šel než běžel. Další důvod byla spousta kamenů po cestě.
Ještě předtím, než se žlutá napojila na slušnou cestu, jsem potkal jednu holku, se kterou jsem pokecal už okolo pátého kilometru. Natáhla si sval, a tak spíš pajdala než šla. Z prudkého kopce v terénu se mi moc běžet nechtělo, a tak jsem šel s ní. Cesta aspoň příjemně ubíhala.
Konečně konec
Poslední občerstvovačka byla na 24. kilometru na rozcestníku u Mléčného pramene. Tam jsme se rozloučili se žlutou a šli do kopce po asfaltce. To už bylo krátké, ale těžké stoupání. Jen dva kilometry, ale daly pořádně zabrat. A pak už konečně rovinka po lesní cestě. S Pájou jsme se hecovali, že to už dáme, že se to už teď nedá vzdát.
Najednou jsme z dálky slyšeli nějaké hlasy. To už byl hotel Vista a vyhlašování výsledků! Cíl je na dosah! Přešli jsme dvě sjezdovky a hned za tou druhou, kde začalo poslední prudké klesání, jsem se s Pájou rozloučil a ten poslední asi kilometr jsem uběhl celý.
Doběhl jsem 138. ze 140 závodníků. Byl to asi nejkrásnější závod, co jsem kdy běžel. A zároveň nejdrsnější. Každý závod má něco do sebe, ale v tak nádherném prostředí jsem ještě nikdy neběžel. Takže příště zas.
Pro sledovače statistik :-)
Pro ty, co by chtěli znát trasu přesně nebo vidět, kde jsem neběžel a tak, mám tady záznam z endomonda.
