Březnová sobota může mít mnoho podob. Vyspávání až do poledne, pak oběd, večeře, možná výlet. Anebo trochu akce.
Měl jsem za sebou poměrně namáhavý týden. Ve středu hopsání po Dance padu, ve čtvrtek badmintonový trénink, v práci zase seminárka na doktorské studium (a zároveň část jedné zprávy). Člověk by si po takovém týdnu řekl, že celý víkend proleží a nebude nic dělat. Ne však já.
Už v pondělí jsem se domluvil s Evou, spoluhráčkou z badmintonu, že půjdeme na turnaj do Podolí na mixa. Přihlásil jsem se ještě do dvouher, aby toho nebylo málo. Registrace začínala ve čtvrt na devět, a tak jsem v osm dojel k Výstavišti, kde už Eva čekala ve svém autě, a vyrazili jsme. Na místě jsme se potkali ještě se Zdeňkem a Danou, taky od nás. Báli jsme se, že je dostaneme do skupiny, ale naštestí byli v jiné. Ono by to bylo stejně jedno, protože jsme hráli v kategorii registrovaných hráčů, na kterou ještě nemáme. To jsou ty pozůstatky z minulosti, ještě v roce 2002 jsem hrál turnaje a od té doby nestihla registrace propadnout.
Všechny zápasy v mixu jsme prohráli, ale aspoň jsme získali nové zkušenosti. Třeba se zlepšíme a budeme některé páry porážet.
Jak jsem říkal, přihlásil jsem se i do dvouhry. Tam jsem si věřil o něco víc. Jenže pak mi Zdeněk řekl, koho mám ve skupině. Jednoho z největších favoritů. Hmm, teda pěkně dík. S ním jsem toho nakonec opravdu nahrál nejmíň. Pak tam byl další, který byl taky dobrý. Pár bodů jsem nahrál, dokonce jsem chvíli vedl. A pak jsem se dočetl, že celý turnaj vyhrál. Asi nejtěžší skupina, co jsem mohl dostat. No a pak jsem hrál ještě s jedním starším, už šedivým hráčem. Zase jsem prohrál, ale už jsem měl lepší pocit ze hry. Myslím, že ještě tak rok dva a budu platným hráčem.
Hned poté, co Eva odehrála svůj zápas mezi neregistrovanými, odjeli jsme zpět do Brna. Jenže to ještě zdaleka nebyl konec celé soboty. Ve tři odpoledne začal Sendvič, internetová šifrovačka, které se náš tým účastní už od prvního ročníku. Eva mě vyhodila na Mendlově náměstí, dojel jsem na privát, přehodil obsah batohu a okamžitě jel do Jundrova za Dášou, Milošem a Peťou, kteří už pilně luštili úlohy první série.
K Dáši jsem dorazil až na druhou sérii, před půl patou. K řešení jsem už nestihl pořádne přispět. Naštěstí hned byla pauza na svačinu, a tak jsme všichni využili možnosti najíst se a doplnit energii. Zrovna v mém případě to bylo opravdu potřeba. Těsně před šestou se připojila poslední členka týmu, nejnovější akvizice Názvu týmu:, a není to nikdo jiný, než Eva, ta samá, se kterou jsem pár hodin předtím trávil chvíle stresu a pohody na badmintonových kurtech. Už kompletní jsme začali řešit úlohy třetí a čtvrté série. Celkově jsme nakonec skončili 154. Nic moc, ale tým, který jsem před začátkem vyzval, jsme porazili, dali jsme jim rovnou nakládačku. Bohužel další tým, se kterým se dohodl souboj, byl už nad naše síly.
Tak to by bylo vše, chtělo by se říct. Jenže ne, máme teprve osm večer. Byl jsem na dně s fyzickými i psychickými silami, ale pokračovali jsme dále, a to s deskovými hrami. Ve stejném složení, na stejném místě. Dáša, Eva, Miloš, Peťa a já. Začali jsme nenáročným Gift Trapem, což je hra o dávání a přijímání dárečků.První hru vyhrála celkem bezpečně Dáša. Nejhůř na tom byly Eva a Peťa. Druhou hru už vyhrálo kompletní pánské osazenstvo, tedy já a Miloš. Třikrát po sobě jsme všichni darovali Dáše úplně tu stejnou věc a mě se povedlo celkem často dát Evě dárek, co by si nejvíc přála. To se mi v této hře snad nikdy u nikoho nepovedlo, to už spíš trefuju ty úplně nejhorší. U všech.
Rozdali jsme si dárky a mohli jsme přejít k vláčkům. Poslední hrou večera byl Zug um Zug. Už předtím jsem tvrdil, že to je hra, kde vyhrávají ženy. A většinou mívají dvojnásobek toho, co muži. I když průběh hry tomu nenapovídal (s Milošem jsme se drželi dost vepředu), nakonec na má slova došlo. Vyhrála Peťa těsně následována Evou, kousek dál Dáša. Pak dlouho nic. Ještě nic. Pak kdesi v dáli Miloš a já ještě za ním.
To už byl opravdu konec dne. Rozloučili jsme se s Dášou a Milošem a nastoupili do Petiného vozu. Evu vyhodila u výstaviště, mě na Mendláku, pak jsem viděl už jen světla jejího vozu mizející v dálce. Vydal jsem se konečně domů, kde už čekala postel, do které už stačilo jen padnout, zavřít oči a nechat si zdát o výborně prožitém dni.
